Úvodné slovo

 

 

Na  tento rok 2009 pripadá sedemdesiate výročie historickej udalosti v dejinách slovenského národa, ktorej význam a najmä hodnotenie ešte stále rozdeľujú rozličné názory nielen širokého publika, ale aj autorov historických diel. Ide o slávnostný akt Snemu Slovenskej krajiny zo 14. marca 1939, ktorým jeho všetci prítomní demokraticky zvolení poslanci na návrh svojho predsedu Dr. Martina Sokola jednohlasne schválili „Zákon o samostatnom Slovenskom štáte“. Sám Snem Slovenskej krajiny sa pretvoril na zákonodarný orgán Slovenského štátu.  Po náležitej príprave Slovenský snem  dňa 21. júla 1939 schválil Ústavný zákon o Ústave Slovenskej republiky, ktorým dal novej štátnosti právny podklad základného zákona. Na tomto základe sa rozvíjala nová slovenská štátnosť vo všetkých sektoroch verejného života i medzinárodných vzťahov až do roku 1945, keď ju výsledok druhej svetovej vojny premocou víťazných armád odstránil a nahradil obnovenou česko-slovenskou štátnosťou.

           Pre zástancov práva Slovákov na svoj vlastný štát ako na dovŕšenie prirodzených práv každého národa na samostatné riadenie svojich osudov bolo to vyvrcholením stáročného vývoja novodobého národa. Videli v tom aj obnovenie dávnej stredovekej štátnosti starých Slovákov  (Slovenov) z 9. storočia, ktorou sa naši vzdialení predkovia zapojili do vtedajších európskych mocenských a kultúrnych zoskupení národov a štátov nášho životného priestoru.

Pre nostalgikov uhorskej , ale najmä česko-slovenskej štátnosti, ktorých podriadenou zložkou v prvom prípade cez mnoho storočí, v druhom prípade cez dve krátke desaťročia, bolo integrálnou časťou aj Slovensko, išlo 14. marca 1939 iba o Nemeckou ríšou nanútený čin vtedajších slovenských „separatistov“, ktorých potom ako vlastizradcov českí politici a ich slovenskí prisluhovači podrobili “súdnym procesom“ svojich retribučných orgánov politickej pomsty, ktoré sériovo vynášali rozsudky smrti, doživotných či dlhoročných žalárov a pozbavovania politických, neraz aj základných ľudských práv.

            Tieto dva rozličné a nezmieriteľné uhly pohľadu doposiaľ zapríčiňujú diametrálne rozličné posudzovanie tak jednotlivých faktov, ako aj globálneho hodnotenia vzniku a celého jestvovania prvej Slovenskej republiky. To sa čiastočne odráža aj v zahraničnej historiografii, ktorej autori sú vo veľkej väčšine podmieňovaní existujúcou literatúrou v odborných knižniciach ich domovských štátov. Mnohé významné knižnice Európy aj zámoria totiž boli všetkými česko-slovenskými vládami od roku 1920 až do najnovších čias bohato zásobované ich propagačnou zdanlivo vedeckou literatúrou čechoslovakistického zamerania v cudzích jazykoch, po ktorej podnes siahajú tí, čo potrebujú získať dajaké poznatky o našich dejinách. V týchto posledných desaťročiach však ani jedna z vlád Slovenskej republiky nepokračovala v podobnej, najmä pre mladý štát životne dôležitej kultúrno propagačnej činnosti.

            O objektívny obraz prvej Slovenskej republiky sa v zahraničí doposiaľ pokúšali iba niekoľkí neslovenskí autori,  ktorých diela však nikto nesprístupnil Slovákom v ich rodnom jazyku. Jedným z najdôveryhodnejších takýchto autorov bol bezpochyby švajčiarsky diplomat

Dr. rer. pol. Hans Keller. Bol to ekonomický expert švajčiarskej vlády, ktorý asi ako jediný cudzinec práve zo svojich profesionálnych funkcií mohol a musel osobne sledovať politické udalosti na Slovensku od samého rozpadu Česko-Slovenska a vzniku prvej Slovenskej republiky až do 8. apríla 1945, keď ho v Bratislave „ruský kapitán od polície v zelenej čiapke“ pod hrozbou zastrelenia na mieste v budove švajčiarskeho konzulátu dal s inými diplomatmi vyviezť na otvorenom nákladnom aute cez Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko až na hranice Turecka. O okolnostiach tejto sedem týždňovej deportácie ešte ani v roku 1980 sa necítil písomne vyjadrovať. Po dobrodružnom návrate do svojej vlasti švajčiarska vláda ho definitívne zaradila do svojich diplomatických služieb, v ktorých dosiahol najvyšší stupeň veľvyslanca, najprv v Pekingu (1962 – 1966) a potom v Belehrade (1967 – 1974). Dr. Keller už ako dôchodca rád prednášal a písal o svojich bohatých a v mnohom ohľade jedinečných skúsenostiach na Slovensku, kde pôsobil po celý čas trvania Slovenskej republiky.

            Dva takéto jeho texty, ktoré tu uverejňujeme v slovenských prekladoch, predstavujú fundované svedectvo zahraničného diplomata na základe jeho vlastných osobných pozorovaní a zážitkov. Práve pre tento svoj jedinečný charakter toto svedectvo môže prispieť na vytvorenie oveľa objektívnejšieho obrazu prvej Slovenskej republiky, než ako ju predstavuje značná časť bežnej slovenskej aj zahraničnej historiografie, a tým nám pomôcť priblížiť sa k pravde. 

                                                                                                            Milan  S. Ďurica

Dejiny 34. zboru Slovenskej ligy v Amerike.

Zboru kraľa Svätopluka v Detroite.

 

Zbor 34. Svätopluk, Slovenskej ligy vDetroite,Mich. Založený bol 20. Apriľa 1916 a myšlienka ku založeniu vznikla z 553. Odboru Národného Slovenského spolku.Sudím ,tak zo záznamoch, ktoré mám po ruke a kde je záznačeno, že 553. Odbor Slovenského Národného Spolku dáva milodar  25 dolárov ako zakladinu pre 34. Zbor Slovenskej ligy.Založenie 34. Zboru prišlo do života 20. Apriľa 1916 a to na prednáške, ktorú tiež usporiadali členovia 553. Odboru Slov, Národ. Spolku.Verejná zbierka na tejto prednáške bola 21 .55 dolárov a jednotlivci zaplatili si členské príspevky v sume 25.50 dolárov.Tu zároveň stávajú sa členmi aj ostatné slovenské organizacie a spolky,ktoré sa postupné pridavali k členstvu ligy.Ako prvý bol 553.odbor Slov. Nár,Spolku a 147. Odbor živeny , v mesiaci maji sa pridali 36. Zbor Katolického Sokola,Tatransky Sokol a tiež 615. čislo Katolickej Slovensej Jednoty z čoho vidno,že 34,zbor Slovenskej ligy v Amerike prijíma do svojích radov tých najlepších národných pracovníkov,a to nielen jednotlívcov ,ale aj  slovenské spolky na východnej strane mesta Detroit,lebo boli to práve spolky a ich členstvo, ktorí príkladali polienka na vátru tunajšieho slovenského národného života .

Zbor 34. SLvA ,hned od svojho založenia vedie čulý život na roli národa dedičnej a to veľmí často poučných prednášok a divadiel.Zasahuje do politiky a zučastňuje  Sa boja za oslobodenie Slovákov v starej vlastí z pod Madarskej nadvlady.Národne prebudené členstvo 34. Zboru  velkou mierou prispieva a riadne si plati svoju národnu daň utlačanému národu pod Tatrami.Neskoršie sa veľkou mierov zúčastňuje na million dolárovej zbierke.Posiela svojich zástupcov I do mestskej obchodnej komory,zučastňuje  sa odpredaju Bondov Slobody určené pre Slovakov pod Tatrami.34. zbor sa staral aj o slovenských legionarov a za niektorých platil aj spolkové príspevky,širi a rozosieva slovensku národnú myšlienku.V roku 1919 ,34.zbor predklada a dáva podnet k založeniu Spoločnosti Slovenského Domu v Detroite.

Druhá etapa života v roku 1923 nachádza zbor v spomalenom tempe ,no však nie na dlho,lebo už začiatkom roka 1924 zbor je zreorganizovaný a posiela svojích zastúpcov na Kongres do mesta Binghamton v state New York.Venujeje  viac pozornosti Americkým Slovákom a organizuje Slovenské Národné dni a Výbor Muzealnej Zbierky.Výsledky týchto prác donášali bohaté výsledky pre detroitských Slovákov.

V roku 1939 prichádzajú noví a mladší pracovníci,aby znovu pozdvíhli 34.zbor a to na úroveň jeho niekdajšej slave.Zbor dalej pribera desiatky nového členstva a poriada národno pounce prednašky.Príjatím politického telesa Demokratickej ligy do svojho lona,stave sa 34. Zbor aj politicky činný,dokazujúc tým svoju života schopnosť.Pre svoju krásnu minulosť zasluhuje podpory a dôvery detroitskych Slovákov.

Clenstvo 34. Zboru dobre vystihlo dobu času,lebo prikladaním polienok na vátru národného života zjednocuje a predlžuje život detroitskych Slovákov.V januari roku 1940 zbor usporiadal kulturnopoučnu prednášku .Prednašal Dr. Peter Hletko,Vtedy čestný predseda Slovenskej ligy,ktorý povzbudzúje a nabáda členstvo , aby zostalo verne svojeti a členstvo tak povzbudene a duševne posilnené púšťa sa celou silou dalej do Práce na roli národa dedičnej a zasahuje verejne do politiky ,jak mestskej ,tak okresnej a 3tátnej.Vrchol svojej vernosti k svojeti dokazuje v nedeľu 29. Septembra 1940  usporiadaním oslavy 76. Výročia  narodenín veľkeho buditeľa a vodcu slovenskeho národa Mons. Andreja Hlinku.K jeho pocte vydal zbor Kráanu pamätnicu a pripravil ohromný program.Slovenske spolky a veľké zástupi verných Slovakov zúčastňuje sa slávnostného pochodu na Bohoslužby do kostola Sv. Cyrila a metoda v Detroite,kde Sv. Omšu služil otec Jozef Zalibera.Odpoludnajši program sa konal vo leľkej dvorane Slovenského domu.Slávnostné reči predniesli Mons. Stefan Kočíš z Youngstown ,Ohio a Pavel Jamriška z Pittsburgh ,Pennsylvania.Dalej nasledovali viacerí významní slovenský a anglicki rečníci, ktorí sa prišlí pokloniť pamiatke zomrelého vodcu slovenského národa,vyzdvihujúc pritom jeho obetavosť a zásluhy.

Prvú polovicu roka 1941 34. Zbor a jeho verné členstvo venuje viac času k pred pripravam všenárodným oslavam , ktoru úsporiadl v Božej prírode v krasnom Popular Parku v nedeľu 20. Jula na pamiatku 61. Vyročia narodenín druhému veľkému synovi slovenského národa a nezapomenuteľnenu bohatierovi Gen. Dr, Milanovi R, Stefanikovi.

K zaveru týchto kratkých dejin 34. Zboru Slovenskej ligy v Amerike, zboru kraľa Svätopluka v Detroite, by som sa chcel omluvit za to,že som nespominal mena zakladateľov,lebo zaznamy,ktore mam po ruke,neojasňuju dosť  náležite veci týkajúce sa založenia 34. Zboru Svätopluk a hlavne nepodavajú dost zretelné jednotlive osoby.Urobia to už kvalifikovani historici v buducnosto.

Jozef Janek.

Masarykov vzťah k Slovákom veľmi presne vystihuje tento jeho výrok. "Slováci
jsou Čechy, pres to, že užívají svého nářečí jakožto spisovného jazyka"
(memorandum Independent Bohemia z roku 1915). Ale nejde len o jeho výroky.
Skutky sú dôležitejšie - hoci aj výrok je u štátnika v skutočnosti skutkom.
Netreba zabúdať na jeho zlovoľné konanie v prípade Pittsburskej zmluvy,
ktorú po jej podpise vyhlásil za zdrap papiera. Netreba zabúdať na to že za
jeho prezidentovania sa Slovensko stalo českou kolóniou ("Slovensko bude
naše koloniální země" - Ottův slovník obchodní) a slovenský priemysel bol
takmer zlikvidovaný. Netreba zabúdať ani na to, že kým za jeho
prezidentovania v Prahe utešene pribúdalo milionárov, na Slovensku jedli
deti "chlieb" upečený zo žaluďov a pomletej slamy. A netreba zabudnúť ani na
to, že v dôsledku oficiálnej čechoslovakistickej politike bola slovenčina
prznená počešťovaním. Ak je niekto toto považuje za výbornú prácu tatíčka
pre Slovákov a pre Slovensko, tak je mi ho ľúto.

Nezáleží na tom, či Masarykov otec bol, alebo nebol Žid. Osobne som
presvedčený, že bol. Na jednej strane Masaryk až hystericky obraňoval
židovské záujmy a Židmi sa s obľubou obklopoval a na druhej strane v auguste
roku 1919 pri niekoľkohodinovej prechádzke na koňoch, povedal britskému
veľvyslacovi Cecilovi Goslingovi, že okolo 250.000 Židov na Slovensku a v
Podkarpatskej Rusi bude zbavených svojich postov, pretože škodia národu.
Teda žiadny mysliteľ, ale konformista, ktorý vždy povedal to, čo si myslel,
že od neho očakávajú.

Pokiaľ však niekto čerpá výlučne len z čechoslováckych historických diel,
tak je pochopiteľné, že tatíčko-masarykovskej legende ešte verí. Treba ísť
však do francúzskych, britských, či amerických prameňov a tam sa dozvieme,
že situácia bola úplne iná.

Vypoved americkeho parasutistu. V Lakewood,Ohio 11.VII.1950.




7.jula roku 1944 po zostreleni nasho bombardovacieho lietadla Nemcami, som padakom dopadol nedaleko mesta Myjava na Slovensku a tak som sa stal vaznom Slovenskej republiky.Bol som zobraty na lokalnu policajnu stanicu. kde sa Nemci dozvedeli o mojej pritomnosti. Pozadovali slovensku autoritu o moje vydanie do nemeckych ruk ako vojnoveho zajatca.Slovensky predstavitelia odmietli tejto nemeckej poziadavke,a tym padom som sa stal vaznom Slovenskeho statu.Prislusnici Slovenskej armady ma zobrali zadnymi dvermi z policajnej stanici,a tym sa znazili vyhnut nemeckym vojakom. Bol som privezeny do mesta Bratislava ,kde som sa stretol z tamojsimi americkymi vaznami.Slovenska vlada nam dala k dispozicii slusne ubytovanie a dobru stravu.Zaobchadzali s nami slusne a nemozno povedat v ziadnom pripade, ze bolo krute. Po urcitych tyzdnoch sme boli premiestneni do uvolneneho ete nedokonceneho vojenskeho tabora.Tam sme mali cest vyuzit viacere privilegia, ktore nam dali k
dispozicii. Nikdy nas neziadali, aby sme pracovali.Nakolko sme sa nudili, preto sme poziadali velitala tabora, aby nam povolil si zriadit zahradu na ktorej sme dobrovolne pracovali a tak si kratili cas. Slovenski predstavitelia z Bratislavy nam pravidelne prinasali cigareti a ine dobroty,lebo hospodarska situacia na Slovensku bola v tom case priazniva.Pracovnici" Cerveneho kriza"nas navstevovali kazdy tyzden pravidelne ich spolocnosti bol vzdy aj lekar.Este aj Tisova vlada nam pridelila urcite mnozstvo peniazy,ktore mali sluzit na zakupenie nutnych hygienickych potrieb.

Dokonca jeden cas sa v tabore ukazal aj samotny prezident Dr. Jozef Tiso, ktory sa zaujimal a vypitoval sa nas ako z nami zaobchadzaju nasi strazcovia.Aj napriek tomu ze na Slovensku Nemci zakazovali verejnosti pocuvat zahranicne vysielania,ale nam vaznom dali k dispozicii radia ,aby sme mali kontakty z nasimi rodakmi ktori boli v tom case umiestneni v Anglicku.Zamozrejme ze nas poziadali aby sme tuto skutocnost udrzali v tajnosti.

V case kde nemecke vojska prisli vo velkom mnozstve na Slovensko.Velitel nasho tabora z obavi ze sa dostaneme do Nemeckych ruk prepustil cely tabor na slobodu. Pocas dvoch tyzdnoch sme bludili po horach a smerovali sme blizsie k Banskej Bystrici.Pocas tohoto obdobia nas chranili a krmili dobri slovensky ludia.Nakoniec sa nam po dvoch tyzdnov podarilo skontaktova nase velitelstvo v Londyne. Z tam odtial bolo na Slovensko poslane specialne komando pod nazvom O.S.S. ktoremu sa podarilo z letiska pri Banskej Bystrici v noci nas odviest zo Slovenska von.




Toto je pravdive prehlasenie ktore som vykonal pod prisahou a ktore mozu potvrdit moji este svetci zijuci spoluvazni.




Podpisany: Frank C. Soltisz

1st LT. of U.S.A.F.

2023 Dolt Street

Lakewood, Ohio.




Pre bulletin Svatopluk prelozil a pripravil Jozef Janek

Slovensko poráží československou ideologii

Jak český tisk před 70 lety přistupoval k 5. výročí založení samostatného Slovenska
Antonín J. Kožíšek 

Polední list, 9. března 1944.

Po 2. sv. válce novým režimem k smrti odsouzený a popravený český spisovatel, novinář, bývalý korespondent pařížských listů a reportér, který navštívil bojující Španělsko a v roce 1937 vydal v Brně knihu „Španělsko krví zbrocené“, v letech 1939-1944 navštěvoval samostaný Slovenský stát. Při příležitosti 5. výročí jeho založení napsal v březnu 1944 pro "Polední list" tyto dva články. 

Po moskevské dohodě [v prosinci 1943 – pozn. red. NS], kterou Beneš přislíbil české země a dokonce i Slovensko bolševikům, se hovoří hodně v zahraniční propagandě o obnovení Česko-Slovenska. Český národ již zaujal své odmítavé stanovisko a jak jsem se mohl přesvědčit, vysmívá se těmto plánům celý slovenský národ, jemuž, jak mi správně řekl slovenský ministr vnitra a zástupce předsedy vlády Mach, nemůže Beneš dát více, než už Slováci mají.

Slováci se zvláště opírají o postoj amerických Slováků. Ze 350.000 Slováků v Americe, organizovaných v různých amerických krajanských organizacích, celých 300.000 stojí pevně za Slovenským státem a staví se proti nekalým rejdům emigrantských pletichářů. Poslanec Čulen, dobrý znalec amerických poměrů, vypočítává, že v americké Slovenské lize je organizováno 241.000 Slováků, k nimž se přidružila i Slovenská evangelická jednota s 25 tisíci členy, kteří jsou rovněž pro slovenskou státnost a nepřejí si žádné změny ve formě Slovenského státu. Zbývá asi 60.000 Slováků, organizovaných jednak ve Slovenském národním spolku a v Sokole, kde názory jsou rozděleny, ale vlivem Hodžovým se staví proti Benešovi. Proti Slovenskému státu jsou jen američtí slovenští komunisté, sdružení v Mezinárodním sdružení.

Pro bývalé Česko-Slovensko je jen Slovenské národní sdružení a Čs. národní rada, spolky s malým počtem členů, které hlásají návrat starých časů. Zajímavé je, že Čs. národní rada nepřijala svého času Beneše za člena, a komunisté žádají, aby Slovensko bylo v SSSR samostatnou republikou.

„Slovenská Pravda“, srovnávaje poměry mezi Slováky v Americe, o něž se emigrace zvláště opírá, hovoří o T. G. Masarykovi a připomíná, že mezi Slováky byla první Masarykova opozice, která se ale brzo změnila. Dnes je tomu pravý opak. Beneše měl nejdříve oporu v amerických Slovácích, kteří však tohoto falešného proroka brzo prokoukli a po zprávách z domova stojí nyní věrně za Slovenským státem. Proto uvítali Beneše v Americe jen Hurban a Papánek, tj. bývalí českoslovenští úředníci, kdežto Masaryka vítali svého času Michal Bosák, čestný předseda Katolické jednoty, předseda Slovenské ligy Mamatay a četné slovenské katolické a evangelické duchovenstvo. Tentýž časopis píše, že se Slováci v Americe proto daleko raději stýkají s pravými a upřímnými Čechy než s Čechoslováky.

Tomu rádi věříme, protože i český národ odmítá zahraniční rejdy a rozhodování bez jeho souhlasu, uznávaje jen jedinou vládu a jediného prezidenta, jímž je dr. Emil Hácha. Zrovna tak jako Slováci se nechtějí vměšovat do našich vnitřních poměrů, respektuje český národ slovenské rozhodnutí o zřízení Slovenského státu, který byl ostatně garantován mnohem silnějšími činiteli, než jsme my.

Je třeba též říci, že za pět let trvání samostatného státu dokázalo Slovensko své právo na vlastní a svobodný stát, který je dnes hospodářsky například stejně významný jako předválečné Švýcary. Ve styku s Říší včetně Protektorátu se jeví zahraniční obchod Slovenska v dovozu 76,9% a ve vývozu 72,2%. V roce 1940, pozdější čísla se mi nepodařilo opatřit, byla zahraničně-obchodní bilance Slovenska aktivní 302 mil. slovenských korun. V roce 1941 bylo vyvezeno ze Slovenska 26.995 kusů hovězího dobytka, 4982 koní, 7839 telat a 16.142 ovcí, kterýžto vývoz se stále zvyšuje. Ročně se vyrobí na Slovensku asi 150.000 tun celulózy a celé tři čtvrtiny se vyvážejí, cementu se vyveze ročně 11.000 vagonů, vyvážejí se magnezitové výrobky, mramor, chemické výrobky a mnohé jiné. Na Slovensku není vůbec nezaměstnanost, naopak se dnes pociťuje nedostatek odborných dělníků. Na Slovensku se staví nové dráhy, silnice, úřední budovy, zařizují se nové továrny, zvyšuje se rozměr osevné půdy, regulují se vodní toky a staví se nové lodi pro dunajskou plavbu. Nezapomínejme i na slovenské léčebné prameny a na klimatické lázně, jichž má Slovensko při svém prostoru pouhých 38.004 km čtv. 54, a 57 turistických středisk pohádkové krásy s 794 hotely, 227 penzionáty a 157 turistickými hotely, mimo 31.000 soukromých bytů. V době konjunktury zaznamenával cestovní ruch obrat 300 mil. Ks a ještě v roce 1940 – tedy již za války – bylo ve slovenské bilanci v cestovním ruchu zaznamenáno 50 mil. slovenských korun.

Slovensko dělá moudrou hospodářskou politiku, průmyslu a obchodu se daří dobře. Lid žije klidně a spokojeně, snad nejlépe ve střední Evropě, sociálně si stojí velmi dobře a politicky dokázal nalézt mezi prvními jedinou možnou cestu v dnešní Evropě. Není tudíž divu, že nikdo na Slovensku netouží po obnově starých časů demokratického odstrkování a bídy, zvláště když se nedávno ozval hlas z Londýna, že „nebudou vyhledáváni ti, kdo v kritické chvíli zradili svatou věc republiky“. Kam tato slova byla adresována, je jasné. Nechceme tvrdit, že nás svého času slovenský postoj nezarmoutil, ale nemůžeme také dnes zamlčet, že se neradujeme ze zdárného vývoje mladého státu, který tak příkladně plní povinnosti k evropskému souručenství.

Slovensko nám dokázalo nemožnost nějakých československých ideologií a svým příkladem poráží emigrantské plány, které stejně jako Slovákům, tak nám i Čechům nemohou přinést nic dobrého.

"Nové Slovensko" (Polední list, 9. 3. 1944):

Při každé cestě na Slovensko si uvědomuji, jakým velkým omylem bylo, když neblahá centralistická pražská politika nedovolovala Slovákům, aby sami řídili svou zemi a aby vedle nás šli svou vlastní cestou. A kdykoli se zastavím před bratislavským pomníkem našeho velkého krajana Msgre ThDr. Aloise Kolíska, který byl řadu let profesorem bratislavské katol. bohoslovecké fakulty, vždy lituji, že jsme neměli podobných lidí na Slovensku více. Kdo ví, jak by se byl osud utvářel, kdybychom byli posílali na Slovensko takové šlechtené a slovenský národ upřímně milující duše, jakou byl Msgre Kolísek. Ale to jsou jen vzdechy a vzpomínky, které nemohou nic změnit na skutečnosti.

Slovenská republika, samostatný slovenský stát, oslavuje páté výročí své samostatnosti.

V těchto pěti letech jsem byl na Slovensku častým hostem. Byl jsem přítomen 14. března 1939 památnému zasedání slovenského sněmu a mé auto bylo poslední, které toho dne překročilo novou hranici na Moravě u Hodonína. Od toho dne jsem často přijížděl na Slovensko, abych pozorovat život a budování nového státu, život národa, který je nám tolik blízký. Stará přátelství jsem obnovil, nová navázal. Všude jsem nalézal přívětivou tvář a srdečné přijetí. To mne dnes nutí, abych při příležitosti 5. výročí samostatnosti Slovenské republiky dokázal, že i u nás neexistuje zášť vůči slovenskému národu, naopak, že pochopivše křivdy, kterých se dopustili nectní politici, dlící nyní v cizině, kde pracují proti svému národu nevybíravými způsoby, se radujeme z úspěchů, zaznamenaných slovenským národem ve svobodném státě.

Svoboda přinesla slovenskému národu větší možnosti, ale též velké úkoly a povinnosti. Poměry po 14. březnu 1939 byly velmi těžké. Byla to doba revolučního kvasu a lehko se mohla proměnit v anarchii. Nic podobného se však nestalo. Od prvního dne byl na Slovensku pořádek a důstojný klid. Organizování nového státu se dělo vývojově, obezřetně, krok za krokem. Přihlížeje k již získaným výsledkům je třeba říci, že si slovenští státníci dobře vedli a že mohou být dnes po pěti letech spokojeni. Nebyly to úkoly malé, s nimiž se potýkali. Byly rázu politického, hospodářského státu. K tomu hned na začátku budování vypukla válka. Slováci se ji činně účastnili proti bývalému Polsku a v roce 1941 vstoupili po boku Říše do války proti SSSR, jak jinak nebylo ani možné očekávat od národa, který se již v roce 1936 památným Piešťanským manifestem vyslovil proti bolševismu a souhlasil s protibolševickým postojem mocností, sdružujícími se v paktu proti kominterně.

Během pěti let samostatnosti se projevila síla historické tradice. Slováci, kteří nikdy nenáleželi k zemím koruny české, jejich dějiny nesplývají s českými dějinami, dovedli rychle nalézt sami sebe a dovedli se oprostit od dřívějších vlivů. Jdou vlastní cestou, vyhovující jejich povaze a možnostem, které jim dává jejich země. Právo na svou existenci v samostatném státě si vybojovali v pravém slova smyslu a dále za něj bojují.

Pracovitost a vytrvalost Slováků je obdivuhodná. Vybudovali si vzorné úřady, skvělou armádu, mají dokonalý průmysl a hospodářská bilance státu je více než uspokojivá. Sociální opatření a zařízení si zasluhují pozornost. Lidově a prostě řečeno: dělají to dobře. Rozšířili železniční tratě, takže dnes má Slovensko 2,589.713 km železnic. Jen v roce 1941 bylo dáno do provozu 111,3 km nových silnic a další silnice se staví. Postaveny byly nové státní budovy, úřadovny, školy, tisíce domků pro dělníky a tisíce obytných domů ve městech. Vybudovány byly nové hydrocentrály, aby nebylo třeba kupovat uhlí v cizině, protože slovenského hnědého uhlí není dostatek. Dřevařský průmysl má nyní 900 závodů. Velkého pokroku bylo dosaženo ve výrobě potravin a poživatin, zvýšena byla těžba železné a manganové rudy, využito bylo zemních plynů. Člověk má prostě dojem, že je v nějakém novém světě, a nedovede si vysvětlit, proč v minulosti muselo tolik Slováků hledat chléb v daleké cizině, když se mohou doma všichni dobře živit, když se všemu dobře daří. Přitom se nelze vymlouvat na nějakou válečnou konjunkturu, protože právě válka připravuje Slovenskou republiku o miliónové příjmy, jednak z cizineckého ruchu, jednak z průmyslu.

V politickém vývoji Slováci předstihli jiné evropské národy. Dovedli ve zmatku rušných dnů na podzim 1938 rozeznat, kterým směrem se dát, a setrvali na této linii ve všech politických a národních projevech bez jediné odchylky. Říše má ve Slovácích věrné spojence. Nacionálněsocialistická Evropa pak partnera, s nímž může hospodářsky i kulturně počítat.

Při hodnocení Slovenské republiky nemůžeme ovšem zapomenout i na Adreje Hlinku, bojovníka za slovenskou samostatnost. Vzpomínám, jak běsnil Beneš, když se tento velký slovenský nacionalista dožadoval plnění Masarykových slibů o slovenské autonomii, na jeho zbavení poslaneckého mandátu 8. října 1919, kdy v tehdejším Národním shromáždění dr. Slávik přednesl potupné rozhodnutí. Jaká nectná komedie, kolik nízkosti a zločinnosti se projevilo již v prvních dobách státu, který vznikl ve Versailles a zašel z vůle těch, kteří ho v život vyvolali... Kolik pravdy měl tento velký Slovák...

Ve „Slovenské čítance“, která vyšla v roce 1925 v Praze, se vyprávělo, že Slovensko není s to obsadit místa úředníků, že nemá dostatek inteligence, že vy bylo třeba budovat nejen zdola, ale i shora. To měla být odpověď na tužby slovenských vlastenců a na dožadování se plnění Pittsburské dohody. Vyprávělo se, že by Slovensko nesneslo výdaje této autonomie, psal o tom jakýsi pan Rotnágl, tvrdilo se, že zvláštní slovenský sněm by byl na újmu Slovenska. Ukázalo se, že to všechno byly jen výmysly, že skutečnost je zcela jiná. Slovenský stát existuje, vzkvétá, roste a sílí. Ad A až do Zet se nesplnilo to, co se prorokovalo.

Věříme, že slovenský stát bude ve své vzestupné linii i dále pokračovat, že za obezřetného vedení svého prezidenta dr. Jozefa Tiso, bude vzkvétat a sílit. To mu ze srdce přejeme.

Eingestellt von nas.smer@yahoo.de, nas.smer@centrum.cz um

Karol Ceľušňak.

Celusnak sa narodil pred 90 rokmi v Zborove

Národ bez znalosti svojej minulosti nema ani buducnosť,ale minulosťi aka ona v skutočnosti bola ,lebo historia sa da prekrucať,ale sama sa ona nikdy nemeni .

Bulletin Svätopluk

Invazia v Normandii známa ako D-Day.

Spomienky 90 ročného Slováka z Detroitu a učastníka invazie dňa 6.juna 1944 Karola Ceľušňaka.

 

https://www.youtube.com/watch?v=QE2f4pbjJv8

 

V štáte Michigan žijú už len osmi účastnici tejto invazii, ktorá za zapisala do svetovej historii ako najväčšía bitka v historii ľudstva vôbec.Jednoduchí ľudia v ich krajinách ich nazyvajú úžasní hrdinovia.

Vojska čakajúci v pristavných člnoch na preplav cez Britsky canal.Tisice parašutistov čakajúcich natlačených v transportných lietadlach a bezmotorových vetroňoch. Vojakov počitajú na stotisice,pešiakov, namorníkov a vzdušných obranných sil pritom vediac,že tisice sa z nich už nikdy nevratia.

Pred 70 rokmi dňa 6. Juna 1944. 156 000 silna armada spojeneckých vojsk sa vylodila v severnom Francuzku na plažíach v Normandii.Obrovské množstva parašutistov bolo vyhodených do nepriaťeľských územi suportovala ju najväčšia koncentracia vzdušných a namorných sil, ako kedy pred tým v historii bola zaznamenana.

V čase ked sa svet pripravuje oslavovať túto historickú a krvavú  udalosť.Medzi tisicami krača aj skupina veteranov z Michiganu osem ich tam bolo už v ich 90+ medzi nimi aj Slovak Karol Ceľušňak v celej parade 10 významenani na jeho starej uniforme z batalionu radistov,alebo ako on hovori radioman.Ceľušňak je členom slovenskej katolickej osady v meste Sterling Heights slovenského kostola svätého Cyrila a Metoda a aj v jeho výsokom veku je stale kostolníkom.

Karol Ceľušňak.

Charels tak mu hovoria. Ceľušňak slúžil ako radista v 6tom namornom batalione. Na plaž Omaha sa vylodil o 11rano tohoto dňa,ked vystupil na breh bol veľky chaos .Zbytok dňa som stravil v tomto panickom ovzduší.Pomahal som z ranenymi a mrtvymi prepravovať naspäť na člny.Tiež našov úlohou bolo prichystať plaž na vylodenie ťažkej techniky na pevnu zem a to všetko za doprovodu paľby z 88 mm nemeckých guľometov.Kde oko pozrelo bolo vidieť len ranených a mrtvých vojakov vzpomina Ceľušňak nebol to prijemný pohľad.Jedine bezpečné miesto tam bola niečo ako zakopa mrtvých tiel, ktore ma chranili pre paľbov z nemeckej strany.Ležal som vedľa vojaka o ktorom som si myslel,že je mrtvý spomina si Ceľušňak.Bolo skoro rano ešte tma,ked niekto poležiaci mi klepe po pleci a hovori "hej nemaš nahodov cigaretu".V živote so sa tak nikdy nezľakol ako vtedy.

Jun 6. 1944 bol pre Ceľušňaka prvý z mnohých dni ,ktoré stravil na severe Farncuzka ako namornik po bitke im zostala povinnosť čistiť plaž kdež ostatné vojska postupovali na východ smero na Nemecko.Karol Ceľušňak v Normandii oslavoval aj svoje 21 narodeniny na plaží Omaha 14.Juna 1944 ešte si pamätal ,ze mama mu poslala v baliku fľašu palenky aj tortu ktora už bola zhnita.

Po vykonani rozkazov a povinnosti Ceľušňak bol v uaguste toho roku preradený spat do Anglicka a odťiaľ bol poslany aj celou flotilou do ticheho oceanu, ked sa vojna len začinala.

Pre Bulletin Svätopluk z anglického jazyka preložil.

Jozef Janek.