Slovensko poráží československou ideologii

Jak český tisk před 70 lety přistupoval k 5. výročí založení samostatného Slovenska
Antonín J. Kožíšek 

Polední list, 9. března 1944.

Po 2. sv. válce novým režimem k smrti odsouzený a popravený český spisovatel, novinář, bývalý korespondent pařížských listů a reportér, který navštívil bojující Španělsko a v roce 1937 vydal v Brně knihu „Španělsko krví zbrocené“, v letech 1939-1944 navštěvoval samostaný Slovenský stát. Při příležitosti 5. výročí jeho založení napsal v březnu 1944 pro "Polední list" tyto dva články. 

Po moskevské dohodě [v prosinci 1943 – pozn. red. NS], kterou Beneš přislíbil české země a dokonce i Slovensko bolševikům, se hovoří hodně v zahraniční propagandě o obnovení Česko-Slovenska. Český národ již zaujal své odmítavé stanovisko a jak jsem se mohl přesvědčit, vysmívá se těmto plánům celý slovenský národ, jemuž, jak mi správně řekl slovenský ministr vnitra a zástupce předsedy vlády Mach, nemůže Beneš dát více, než už Slováci mají.

Slováci se zvláště opírají o postoj amerických Slováků. Ze 350.000 Slováků v Americe, organizovaných v různých amerických krajanských organizacích, celých 300.000 stojí pevně za Slovenským státem a staví se proti nekalým rejdům emigrantských pletichářů. Poslanec Čulen, dobrý znalec amerických poměrů, vypočítává, že v americké Slovenské lize je organizováno 241.000 Slováků, k nimž se přidružila i Slovenská evangelická jednota s 25 tisíci členy, kteří jsou rovněž pro slovenskou státnost a nepřejí si žádné změny ve formě Slovenského státu. Zbývá asi 60.000 Slováků, organizovaných jednak ve Slovenském národním spolku a v Sokole, kde názory jsou rozděleny, ale vlivem Hodžovým se staví proti Benešovi. Proti Slovenskému státu jsou jen američtí slovenští komunisté, sdružení v Mezinárodním sdružení.

Pro bývalé Česko-Slovensko je jen Slovenské národní sdružení a Čs. národní rada, spolky s malým počtem členů, které hlásají návrat starých časů. Zajímavé je, že Čs. národní rada nepřijala svého času Beneše za člena, a komunisté žádají, aby Slovensko bylo v SSSR samostatnou republikou.

„Slovenská Pravda“, srovnávaje poměry mezi Slováky v Americe, o něž se emigrace zvláště opírá, hovoří o T. G. Masarykovi a připomíná, že mezi Slováky byla první Masarykova opozice, která se ale brzo změnila. Dnes je tomu pravý opak. Beneše měl nejdříve oporu v amerických Slovácích, kteří však tohoto falešného proroka brzo prokoukli a po zprávách z domova stojí nyní věrně za Slovenským státem. Proto uvítali Beneše v Americe jen Hurban a Papánek, tj. bývalí českoslovenští úředníci, kdežto Masaryka vítali svého času Michal Bosák, čestný předseda Katolické jednoty, předseda Slovenské ligy Mamatay a četné slovenské katolické a evangelické duchovenstvo. Tentýž časopis píše, že se Slováci v Americe proto daleko raději stýkají s pravými a upřímnými Čechy než s Čechoslováky.

Tomu rádi věříme, protože i český národ odmítá zahraniční rejdy a rozhodování bez jeho souhlasu, uznávaje jen jedinou vládu a jediného prezidenta, jímž je dr. Emil Hácha. Zrovna tak jako Slováci se nechtějí vměšovat do našich vnitřních poměrů, respektuje český národ slovenské rozhodnutí o zřízení Slovenského státu, který byl ostatně garantován mnohem silnějšími činiteli, než jsme my.

Je třeba též říci, že za pět let trvání samostatného státu dokázalo Slovensko své právo na vlastní a svobodný stát, který je dnes hospodářsky například stejně významný jako předválečné Švýcary. Ve styku s Říší včetně Protektorátu se jeví zahraniční obchod Slovenska v dovozu 76,9% a ve vývozu 72,2%. V roce 1940, pozdější čísla se mi nepodařilo opatřit, byla zahraničně-obchodní bilance Slovenska aktivní 302 mil. slovenských korun. V roce 1941 bylo vyvezeno ze Slovenska 26.995 kusů hovězího dobytka, 4982 koní, 7839 telat a 16.142 ovcí, kterýžto vývoz se stále zvyšuje. Ročně se vyrobí na Slovensku asi 150.000 tun celulózy a celé tři čtvrtiny se vyvážejí, cementu se vyveze ročně 11.000 vagonů, vyvážejí se magnezitové výrobky, mramor, chemické výrobky a mnohé jiné. Na Slovensku není vůbec nezaměstnanost, naopak se dnes pociťuje nedostatek odborných dělníků. Na Slovensku se staví nové dráhy, silnice, úřední budovy, zařizují se nové továrny, zvyšuje se rozměr osevné půdy, regulují se vodní toky a staví se nové lodi pro dunajskou plavbu. Nezapomínejme i na slovenské léčebné prameny a na klimatické lázně, jichž má Slovensko při svém prostoru pouhých 38.004 km čtv. 54, a 57 turistických středisk pohádkové krásy s 794 hotely, 227 penzionáty a 157 turistickými hotely, mimo 31.000 soukromých bytů. V době konjunktury zaznamenával cestovní ruch obrat 300 mil. Ks a ještě v roce 1940 – tedy již za války – bylo ve slovenské bilanci v cestovním ruchu zaznamenáno 50 mil. slovenských korun.

Slovensko dělá moudrou hospodářskou politiku, průmyslu a obchodu se daří dobře. Lid žije klidně a spokojeně, snad nejlépe ve střední Evropě, sociálně si stojí velmi dobře a politicky dokázal nalézt mezi prvními jedinou možnou cestu v dnešní Evropě. Není tudíž divu, že nikdo na Slovensku netouží po obnově starých časů demokratického odstrkování a bídy, zvláště když se nedávno ozval hlas z Londýna, že „nebudou vyhledáváni ti, kdo v kritické chvíli zradili svatou věc republiky“. Kam tato slova byla adresována, je jasné. Nechceme tvrdit, že nás svého času slovenský postoj nezarmoutil, ale nemůžeme také dnes zamlčet, že se neradujeme ze zdárného vývoje mladého státu, který tak příkladně plní povinnosti k evropskému souručenství.

Slovensko nám dokázalo nemožnost nějakých československých ideologií a svým příkladem poráží emigrantské plány, které stejně jako Slovákům, tak nám i Čechům nemohou přinést nic dobrého.

"Nové Slovensko" (Polední list, 9. 3. 1944):

Při každé cestě na Slovensko si uvědomuji, jakým velkým omylem bylo, když neblahá centralistická pražská politika nedovolovala Slovákům, aby sami řídili svou zemi a aby vedle nás šli svou vlastní cestou. A kdykoli se zastavím před bratislavským pomníkem našeho velkého krajana Msgre ThDr. Aloise Kolíska, který byl řadu let profesorem bratislavské katol. bohoslovecké fakulty, vždy lituji, že jsme neměli podobných lidí na Slovensku více. Kdo ví, jak by se byl osud utvářel, kdybychom byli posílali na Slovensko takové šlechtené a slovenský národ upřímně milující duše, jakou byl Msgre Kolísek. Ale to jsou jen vzdechy a vzpomínky, které nemohou nic změnit na skutečnosti.

Slovenská republika, samostatný slovenský stát, oslavuje páté výročí své samostatnosti.

V těchto pěti letech jsem byl na Slovensku častým hostem. Byl jsem přítomen 14. března 1939 památnému zasedání slovenského sněmu a mé auto bylo poslední, které toho dne překročilo novou hranici na Moravě u Hodonína. Od toho dne jsem často přijížděl na Slovensko, abych pozorovat život a budování nového státu, život národa, který je nám tolik blízký. Stará přátelství jsem obnovil, nová navázal. Všude jsem nalézal přívětivou tvář a srdečné přijetí. To mne dnes nutí, abych při příležitosti 5. výročí samostatnosti Slovenské republiky dokázal, že i u nás neexistuje zášť vůči slovenskému národu, naopak, že pochopivše křivdy, kterých se dopustili nectní politici, dlící nyní v cizině, kde pracují proti svému národu nevybíravými způsoby, se radujeme z úspěchů, zaznamenaných slovenským národem ve svobodném státě.

Svoboda přinesla slovenskému národu větší možnosti, ale též velké úkoly a povinnosti. Poměry po 14. březnu 1939 byly velmi těžké. Byla to doba revolučního kvasu a lehko se mohla proměnit v anarchii. Nic podobného se však nestalo. Od prvního dne byl na Slovensku pořádek a důstojný klid. Organizování nového státu se dělo vývojově, obezřetně, krok za krokem. Přihlížeje k již získaným výsledkům je třeba říci, že si slovenští státníci dobře vedli a že mohou být dnes po pěti letech spokojeni. Nebyly to úkoly malé, s nimiž se potýkali. Byly rázu politického, hospodářského státu. K tomu hned na začátku budování vypukla válka. Slováci se ji činně účastnili proti bývalému Polsku a v roce 1941 vstoupili po boku Říše do války proti SSSR, jak jinak nebylo ani možné očekávat od národa, který se již v roce 1936 památným Piešťanským manifestem vyslovil proti bolševismu a souhlasil s protibolševickým postojem mocností, sdružujícími se v paktu proti kominterně.

Během pěti let samostatnosti se projevila síla historické tradice. Slováci, kteří nikdy nenáleželi k zemím koruny české, jejich dějiny nesplývají s českými dějinami, dovedli rychle nalézt sami sebe a dovedli se oprostit od dřívějších vlivů. Jdou vlastní cestou, vyhovující jejich povaze a možnostem, které jim dává jejich země. Právo na svou existenci v samostatném státě si vybojovali v pravém slova smyslu a dále za něj bojují.

Pracovitost a vytrvalost Slováků je obdivuhodná. Vybudovali si vzorné úřady, skvělou armádu, mají dokonalý průmysl a hospodářská bilance státu je více než uspokojivá. Sociální opatření a zařízení si zasluhují pozornost. Lidově a prostě řečeno: dělají to dobře. Rozšířili železniční tratě, takže dnes má Slovensko 2,589.713 km železnic. Jen v roce 1941 bylo dáno do provozu 111,3 km nových silnic a další silnice se staví. Postaveny byly nové státní budovy, úřadovny, školy, tisíce domků pro dělníky a tisíce obytných domů ve městech. Vybudovány byly nové hydrocentrály, aby nebylo třeba kupovat uhlí v cizině, protože slovenského hnědého uhlí není dostatek. Dřevařský průmysl má nyní 900 závodů. Velkého pokroku bylo dosaženo ve výrobě potravin a poživatin, zvýšena byla těžba železné a manganové rudy, využito bylo zemních plynů. Člověk má prostě dojem, že je v nějakém novém světě, a nedovede si vysvětlit, proč v minulosti muselo tolik Slováků hledat chléb v daleké cizině, když se mohou doma všichni dobře živit, když se všemu dobře daří. Přitom se nelze vymlouvat na nějakou válečnou konjunkturu, protože právě válka připravuje Slovenskou republiku o miliónové příjmy, jednak z cizineckého ruchu, jednak z průmyslu.

V politickém vývoji Slováci předstihli jiné evropské národy. Dovedli ve zmatku rušných dnů na podzim 1938 rozeznat, kterým směrem se dát, a setrvali na této linii ve všech politických a národních projevech bez jediné odchylky. Říše má ve Slovácích věrné spojence. Nacionálněsocialistická Evropa pak partnera, s nímž může hospodářsky i kulturně počítat.

Při hodnocení Slovenské republiky nemůžeme ovšem zapomenout i na Adreje Hlinku, bojovníka za slovenskou samostatnost. Vzpomínám, jak běsnil Beneš, když se tento velký slovenský nacionalista dožadoval plnění Masarykových slibů o slovenské autonomii, na jeho zbavení poslaneckého mandátu 8. října 1919, kdy v tehdejším Národním shromáždění dr. Slávik přednesl potupné rozhodnutí. Jaká nectná komedie, kolik nízkosti a zločinnosti se projevilo již v prvních dobách státu, který vznikl ve Versailles a zašel z vůle těch, kteří ho v život vyvolali... Kolik pravdy měl tento velký Slovák...

Ve „Slovenské čítance“, která vyšla v roce 1925 v Praze, se vyprávělo, že Slovensko není s to obsadit místa úředníků, že nemá dostatek inteligence, že vy bylo třeba budovat nejen zdola, ale i shora. To měla být odpověď na tužby slovenských vlastenců a na dožadování se plnění Pittsburské dohody. Vyprávělo se, že by Slovensko nesneslo výdaje této autonomie, psal o tom jakýsi pan Rotnágl, tvrdilo se, že zvláštní slovenský sněm by byl na újmu Slovenska. Ukázalo se, že to všechno byly jen výmysly, že skutečnost je zcela jiná. Slovenský stát existuje, vzkvétá, roste a sílí. Ad A až do Zet se nesplnilo to, co se prorokovalo.

Věříme, že slovenský stát bude ve své vzestupné linii i dále pokračovat, že za obezřetného vedení svého prezidenta dr. Jozefa Tiso, bude vzkvétat a sílit. To mu ze srdce přejeme.

Eingestellt von nas.smer@yahoo.de, nas.smer@centrum.cz um